Já a despota? Kdepak, jen jsem využil práva kapitána a vymohl si civilizovaným způsobem čurdovu reportáž. Pravdou je, že mi to trvalo dlouhé dva týdny, a mnohdy jsem už přestával ztrácet víru, nakonec jsem vždy našel novou sílu a vydal se na cestu plnou nepohodlí, splnit svoje poslání. Díky tomu jsme se všichni dočkali a mohli si v minulých dnech přečíst dožadovaný článek.
Vzhledem k tomu, že jsem nejen přísný kapitán, ale i opravdový gentleman s velikým srdcem rozhodl jsem se šíleně riskovat svou sportovní kariéru – napsat článek aniž by mi tento úkol náležel. Je však možné, že jsem tento chrabrý čin učinil jen z obav před přetěžkým několikatýdenním úkolem. Tím by totiž bylo přesvědčit Lucinku, aby sepsala reportáž č. 2. Ať už mé důvody byli jakékoliv musím zcela skromně připomenout, že takové hrdinství nelze přejít jen tak bez povšimnutí – zasloužím si alespoň čtenářovo pochvalné hvízdnutí.
Jako obvykle jsem dorazil první na kuželnu, abych mohl všem svým spoluhráčům, ale i protihráčům připravit ty nejlepší podmínky pro skvělé sportovní výkony. Nachystat rozběžiště, napastovat dráhy, připomenout kuželkám že mají padat či nachladit iontové nápoje… Těší mě to! Ani mi nevadí, že to často dělám jen sám! Mám své spoluhráče opravdu rád a věřím, že lásku, kterou do nich vkládám mi jednou začnou vracet. Zde bych rád čtenáři připomněl, že přichází čas na obdivný povzdech.
Do již naklizené a skvěle připravené kuželny se přiřítil jako první Jakub, posilněn pěnivým mokem z protějšího pohostinského podniku neblahé pověsti, kde vyčkával na dokončení mnou prováděných úklidových prací. Nikdy jsem v tom lokále nebyl. Zaslechl jsem však, že tam nejen muži, ale i ženy popíjejí ve stoje pivo a dokonce i šnaps s přídavkem metylu. Brrrrr… Viditelně spokojeného Jakuba, že správně načasoval svůj příchod následoval ještě před začátkem zápasu Marek a jemu v patách se objevila ve dveřích i Lucinka ohlašujíc, že svou reportáž odeslala na mou emailovou adresu. Další spoluhráči přišli jako vždy pozdě.
Zápas probíhal dle očekávání. Lucinka sice se soupeřem prohrála, ale oproti minulému výkonu se zlepšila o více jak 40 kuželek (0:2). Zbrklý Kuba zas střídal mocné perdy s chytře házenými a dobře umístěnými ranami. Hru ovšem kontroloval a skóre srovnal na 2:2. Třetí se do boje pustil Mára, zatím stále hledajíc podporu spoluhráčů a svou nejlepší formu. Ve slušném výkonu strhl vedení na naši stranu (4:2). Notorický pozděchodič Martin těsně zdolal svou soupeřku a upevnil naše vedení (6:2). Další mistr pozdních příchodů a stále se zlepšující Vojta v páté hře výkonem 400 zpečetil naše vítězství (8:2).
Nakonec jsem do již rozhodnutého zápasu vkročil já s obrovským dilematem. Pořádně si zahrát a vylepšit si tak svůj slušný průměr nebo dát přednost kolektivu. Prvních dvacet pět hodů vyhrávalo mé horší já, které se hnalo jen slepě za výsledkem. Nalezl jsem však v sobě dostatek duševní síly, abych dal přednost nesobeckému týmovému řešení. Můj celkový výkon dostatečně zaostal za tím nejlepším, aby tak dal Vojtovi křídla nejlepšího hráče večera a zároveň nebyl příliš vzdálený Markovu výkonu a on tím získal optimismus, že mě ještě letos dožene. 14:2!
Při odchodu z dráhy jsem si všiml ve skleněném okně rozdělujíc kuželnu jasného odrazu svatozáře problikávajíce nad mou hlavou. Zde je, můj milý čtenáři, čas na dlouhé a oslavné WOOOW!
Mám vás taky rád 🙂